Ke knihám Ivana Olbrachta se typický středoškolák příliš často nedostane. V maturitní četbě se sem tam mihne Golet v údolí, ale jinak je Olbracht autorem spíše pro studenty bohemistiky. Přesto bych dnes chtěla poukázat na jedno dílo, konkrétně na jednu literární postavu, která si zaslouží krapet větší pozornost než odrážku v učebnicích literatury a jednu větu před maturitní komisí. 

Možná jste už slyšeli o Nikolovi Šuhajovi, co žil v lesích, prchal před nespravedlností, bohatým bral a chudým dával a slepá důvěra v přátele ho dohnala až do hrobu. Anebo taky ne. Za literární postavou loupežníka Šuhaje z pera Ivana Olbrachta totiž stojí skutečný muž, jenž má s legendárním zbojníkem pramálo společného. Jak se ale stalo, že se v české společnosti vytvořil Šuhaj diametrálně odlišný tomu, který na Podkarpatské Rusi v první půlce 20. století skutečně žil?

Tajemná Podkarpatská Rus

Podkarpatská Rus byla přičleněna k Československu v roce 1919 a pro svou chudobu a průmyslovou zaostalost byla vnímána jako tajemná a plná nadpřirozené síly. Lidé zde žijící neoplývali moderními vymoženostmi, nebyli vzdělaní, žili v souladu s přírodou a jejich život doplňovala víra v nadpřirozeno a přírodní živly. Takže ve chvíli, kdy se zde objevil muž v jednom kuse unikající četníkům, kterého nebylo za nic na světě možné dopadnout, začalo se spekulovat o jeho nadpřirozených schopnostech. 

Přitom na začátku románu (a možná i tehdejšího skutečného příběhu) vidíme mladíka, který se nechce bít pro vyšší dobro, za nadnárodní politiku, jež pro přírodou prostoupenou Podkarpatskou Rus nemá žádnou hmatatelnou formu. Jeho jediným cílem je návrátit se do rodné vesnice, ke svým rodičům a své milé Eržice, a žít obyčejný život na statku. To jest jeho jediné provinění. Jenže i tady se dezerce z armády trestá, a tak je nucen skrývat se před četníky v lesích a tím, můžeme říct, začíná jeho příběh loupežníka.

Nikola Šuhaj, loupežník

Postupně v kraji přibývají příběhy o loupežníku Šuhajovi žijícím v lesích, kde přepadává bohaté a to, co získá, rozdává chudým. Avšak zároveň je ztělesněním revolty obyvatel Koločavy vůči cizím přistěhovalcům, je symbolem ochrany před zákonem, svobody, kterou si málokterý obyčejný člověk v Koločavě mohl na úkor neustále se měnícímu režimu dovolit. Čím více se tedy v očích četníků stává vrahem a loupežníkem, tím více se v očích obyvatelů Koločavy stává legendárním zbojníkem, jenž jako jediný bojuje za jejich práva. A přesně to je moment, který hledáme. 

Nepopiratelně je mezi skutečnou osobou a Nikolou Šuhajem, jak ho známe z románu Ivana Olbrachta, faktická podobnost. Ivan Olbracht totiž psal román jen 10 let po smrti skutečného Nikoly Šuhaje, když sám navštívil Podkarpatskou Rus, kde se i setkal se všemi, kteří po Šuhajovi zbyli. Včetně Eržiky. Stačilo tedy pouhých 10 let, aby se v očích obyvatel Koločavy skutečný obraz vraha a zloděje proměnil v legendu a hrdinu až romantických rozměrů. Docela cool, že?

Zrození hrdiny

Jak se to ale stalo? Představte si, že by si některý ze států střední Evropy řekl, že je Česko moc zaostalé a je potřeba ho popostrčit k trochu zářivější budoucnosti. V případě Podkarpatské Rusi je to obrázek velmi zjednodušený a zkreslený, protože oficiálně byla součástí státního systému Československa, nicméně život tamějších lidí byl naprosto odlišný od našeho. Obyvatelé Podkarpatské Rusi s nově se zavádějícím řádem nesouhlasili a Nikola Šuhaj pro ně zosobňoval způsob, jak dát najevo svůj nesouhlas. Stal se jejich hlasem, prodlouženou rukou, jež byla ochotná chopit se zbraně a bránit všechny, kteří takovou odvahu neměli.

Skutečnost, že se někdo odvážil postavit četníkům, kteří do svébytné krajiny přinášeli vlastní pravidla, podrobovali si původní obyvatele a ničili jejich zvyklosti, byla důvodem pro Šuhajovu glorifikaci. A tak vznikl příběh o zbojníkovi, jenž žil v lesích, díky kouzelnému proutku od čarodějnice ho nebylo možné trefit kulkou, bohatým bral a chudým dával, miloval silně, přestože byl nucen milovat tajně, jemuž byl ukraden mladý život a jenž byl štván jako lovná zvěř po lesích okolí Koločavy. Na všechny vraždy a krádeže, kterých byl Šuhaj původcem, se zapomnělo. Na Šuhaje se však nezapomnělo nikdy. 

Do Československa tento obraz, který Olbracht na Podkarpatské Rusi posbíral, přivezl v podobě románu, jenž celou představu o Šuhajovi jako hrdinovi podpořil. Z Československa se pak často vypravovaly turistické zájezdy do Koločavy, později si Šuhaj našel cestu i do adaptace filmové nebo divadelní. Dnes už jen velmi těžko budeme zakořeněný mýtus vyvracet. A proč bychom to taky dělali. Víc jak sto let mrtvý loupežník nikomu neublíží a nám zůstal romantický příběh o mladém muži, kterého láska a přátelství dohnaly až do hrobu. 

Autorka: Aneta Pomikálková