Václav Bolemír Nebeský, v době národního obrození velmi oblíbený básník, který byl dokonce považován za nástupce Máchy. Dnes ho ale známe spíše jako milence spisovatelky Boženy Němcové. Pojďme si představit muže, jehož talent byl zapomenut.

Václav Bolemír Nebeský se narodil na statku v Novém Dvoře 18. 8. 1818. Kouzelné datum, viďte? Budoucí vlastenec pocházel ze smíšené rodiny, jeho matka byla Němka a otec Čech. To byl také důvod umístění Václava do německé školy v České Lípě, jeho rodiče totiž viděli budoucnost spíše v německém jazyku než v tom českém.
V roce 1836 nastoupil na studium filosofie v Praze, kde se v něm vlivem českých přátel začalo probouzet národní cítění. A aby svou oddanost českému národu ještě více zdůraznil, zvolil si jako druhé jméno Bolemír. Nebyl ani zdaleka jediným, kdo si na znak vlastenectví změnil nebo přidal typicky české jméno. Dalším takovým byl například František Ladislav Čelakovský. Nebeskému se v Praze dařilo, stal se členem Národního výboru a také přechodně zastupoval Havlíčka v redakci Národních novin.
Roku 1843 se seznámil s Boženou Němcovou, která už tehdy byla vdaná a měla čtyři děti.
Božena nebyla v manželství šťastná, ke svému muži Josefu Němcovi vzhlížela, ale nemilovala ho. Toužila po lásce a vášni – a to poznala právě s Nebeským. Z nevinných pohledů se stala touha a z touhy láska. Oba si pro sebe byli inspirací a byl to hlavně Nebeský, díky komu Boženina báseň Ženám českým vyšla v Tylových Květech. Václav byl opravdu zamilovaný, avšak jeho žárlivost byla silnější. Chtěl Boženu jen pro sebe, ale uvědomoval si, že to není možné, proto svůj hněv popisoval v tajemných básních:

Na (1843)
„Ty jsi žena marnotratná,
Jako královna tu scházíš;
Ňader perly, lásky zlato
Otrokům svým štědře házíš.

Zchudneš ale, – k otroku pak,
Jenž tvé zlato nyní béře,
Přijdeš žebrat; on však zavře
Před tebou svých ňader dveře.“

Léto 1843 Václav strávil na Kokořínsku, kam za ním Božena jezdila a kde spolu prožili hezké chvilky. Návrat do Prahy byl hořkosladký, kvůli neplacení nájmu se Nebeský musel odstěhovat ze svého bytu a byl to právě Josef (Boženin manžel), kdo mu podal pomocnou ruku, a Nebeský se tak nastěhoval k Němcům. Zdálo se to jako skvělý nápad, byl teď Boženě nablízku, ale brzy zjistil, že ho pohled na manželský pár ničí natolik, že musí odjet. Proto se v říjnu 1843 přesunul do Vídně. Pro oba milence to byla velká rána, Božena upadla do mdlob a několik dní nebyla schopna jakékoliv činnosti.
Václav Bolemír Nebeský svému příteli píše:
„Teď něco o mém roztomilém Já. V Praze jsem byl bytem a na stravu u Němce. Na rozloučenou večeře. Několik opic a něco pláče. Já nepil a neplakal. Pak cesta.“

Podle některých historiků Nebeský před Boženou doslova utekl, on sám tvrdil, že chce ve Vídni dostudovat medicínu. V literární činnosti prozatím pokračoval, ve Květech vycházely jeho takzvané Listy z Vídně, které jsou považovány za první české fejetony. V roce 1845 se Nebeský vrátil do Prahy, kde se opět setkal s Boženou, z čehož z Václavova pera vzešlo ještě mnoho básní, z nichž je zřetelné, že byl stále zamilovaný. V jedné dokonce napsal, že staré rány opět začaly krvácet. Božena se loučí básní Hvězda má (1844):

„Letí hvězda s nebes výše,
V letu dolů – shasne;
Neměla jsem k sobě vábit
Nebes oko jasné.“

Co se týče Nebeského tvorby, jak už jsem výše zmínila, tehdejší společnost ho považovala za nástupce Karla Hynka Máchy. Jejich styl psaní byl velmi podobný. Jedním z důvodů bylo určitě i to, že Nebeský Máchu obdivoval. I proto byla Nebeského sbírka básní Protichůdci inspirována Máchovým Májem. Nebeský po vztahu s Boženou Němcovou od poezie upustil, poslední, co napsal, byly básně Jaro lásky (1851) a Samota (1851).
Začal se věnovat odborným studiím, ve kterých se zaměřoval na starořeckou kulturu, již považoval za základ vzdělanosti.

Jako básník sice skončil, ale v čele českého kulturního života zůstal nadále. Po dobu šesti let se živil jako domácí učitel v rodině rytíře Neuberka. Během revoluce byl politicky aktivní, dokonce byl zvolen poslancem Říšského sněmu. O revolučních událostech napsal článek do Národních novin. Také opět zahořel láskou, tentokrát k Elišce Jungmannové, dceři profesora na pražském gymnáziu, kde Nebeský působil. Václav si Elišku roku 1852 vzal a zplodili spolu syna Václava (*1853). Manželství ale netrvalo dlouho, Eliška po třech letech od svatby zemřela na choleru. Václav se poté oženil ještě jednou, a to s Terezií Anežkou Fastrovou, se kterou zůstal až do své smrti.
V roce 1851 se stal sekretářem Českého muzea a správcem muzejní pokladny.
Tuto funkci roku 1874 ze zdravotních důvodů opustil a roku 1882 zemřel. Jeho hrob dnes můžeme najít na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Autor: Adél
Zdroj: Motl, S.: Osudové lásky: Milostná dramata slavných i zapomenutých; Praha; Rybka Publishers; 2020