„Jan Skácel, muž, který vás dokáže uhranout.“

Tak přesně díky této větě jsem se s dílem Jana Skácela seznámila. Bylo to někdy na základní škole, když nám o něm vyprávěli. Nedokázala jsem si moc přestavit, co znamená slovo uhranout a jak by to básník mohl zvládnout prostřednictvím básní pro děti, které v jeho tvorbě hrají zásadní roli. Znala jsem téměř všechny jeho Uspávanky. 

Uspávanka se sněhem a krásnou paní, s hloupými kocoury a paní myší. 

Ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, nemohla jsem přijít na ono uhranutí. Naději a radost z jeho veršů jsem vnímala, i smutek se párkrát dostavil, ale ono slavné uhranutí zatím nepřicházelo. 

Přišlo až ve chvíli, kdy se mi do rukou na střední škole dostala jeho básnická sbírka Smuténka, v níž najdete například báseň Chvíle.

„Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.“

Má nejmilejší. 

Občas si na ni během dne vzpomenu a přemýšlím, kolik pravdy a pokory je ve mně samotné, kolik pravdy a pokory se dá hledat v druhých. A ačkoliv je poezie často vnímána subjektivně a každý v ní může najít něco jiného, myslím, že Jan Skácel chtěl, aby v sobě lidé hledali. Pravdu, pokoru, lásku, naději.

Pojďme si teď společně zavzpomínat na to, kde Jan Skácel žil, co mu bylo blízké a v čem vyrůstal, co napsal.

V jednom z rozhovorů například uvedl, že u nich doma se narozeniny nikdy neslavily. 

„Otec říkával, že to, že se člověk narodil, není žádná zásluha: Někdy dokonce chyba, dodával s jistým jemným cynismem.“

Měl také bratra, výtvarníka Petra Skácela.

Kromě poezie pro děti Skácelovi vyšlo i několik klasických básnických sbírek, mezi něž se řadí Naděje s bukovými křídly, Co zbylo z anděla, Odlévání do ztraceného vosku nebo Metličky.

Míst, kde můžeme na Jana Skácela a jeho otisk natrefit, je mnoho. Například takové Brno. Jedno z univerzitních měst, ve kterém Jan Skácel žil. Na Kotlářské 35a, kde pobýval a kde vznikla i stejnojmenná báseň.

„A náhle jsme tu navěky
a tady je náš svět
otázka okna do dvora
a okna do ulice odpověď

A jsou tu věci, které po nás
nebudou patřit nikomu
u dveří v síni na hřebíku
kroužek a klíče od bytu.“

S Janem Skácelem je spojena také brněnská kašna na náměstí Svobody.

„Vždyť v nitru země, jako v každém z nás, hladina stoupá, hladina čisté spodní vody.“

Tak to byl on, jeden z největších moravských básníků 20. století, jenž svou nadčasovou tvorbou dodnes nabízí útěchu a naději prostřednictvím svých proudů myšlenek, které jsou nám dochovány a poskytnuty v každém, nejen brněnském knihkupectví.

Odkazů, které zde zanechal, je víc než dost a my si je můžeme připomínat nejen prostřednictvím básní, ale také jeho narozenin. 

Dne 7. 2. 1922, tedy přesně 102 let od toho, kdy se na svět vyklubal Jan. Přesně 102 let od okamžiku, kdy naše ovzduší začala naplňovat jeho energie. 

Původně jsem si říkala, že bych mohla napsat pár náhodných faktů, které by vám, čtenářům, mohly tvorbu Jana Skácel přiblížit. Nakonec mi ale přijde fajn vás prostřednictvím tohoto článku nasměrovat. 

Skočte si třeba dnes do knihkupectví nebo do městské knihovny a vezměte do ruky první knížku, jejímž autorem je Jan Skácel. Bez rozmyslu, jen tak intuitivně. Říká se totiž, že svět a všechno v něm stojí „tak nějak“ na náhodách.

Autor: Eliška Kudláčková