„Hele, jaká je tvoje nejoblíbenější knížka, ke které se ráda vracíš?“ ptají se mě často přátelé.

Na tuto otázku jsem dlouho neznala odpověď. Nechtěla jsem totiž zatratit ani jednoho ze svých oblíbených spisovatelů, nedej bože někoho z nich urazit. 

  Dneska už ale odpověď na tuhle otázku znám. Nebylo to jednoduché, ale když jsem si tak jednou procházela očima svoji knihovnu,oči se mi zastavily u knihy Nebe nezná vyvolených. Erich Maria Remarque, klasika. Poplakat si, zasmát se a nechat se knihou obejmout. Být chvíli mladou Lillian a procházet se po Paříži. Být závodníkem se svým vlastním časem, být Clerfaytem. 

  Lillian a Clerfayt. Dva lidé, tak rozdílné světy, jež Remarque stvořil. To jediné, co tyto dva spojuje, se zdá být smrt. Smrt, kterou tento příběh popisuje jako neblahou jistotu každého z nás. Jejich příběhy se protnou právě včas. Oba touží po lásce, svobodě, útěku, ale ani jeden z nich není schopen slevit ze svých egoistických nároků, jež ovšem ve skutečnosti fungují jako přetvářka a ochrana jinak křehkých bytostí. 

  Lillian, mladá dívka žijící v sanatoriu Bella Vista, se léčí s nemocnými plícemi. Lékař jí dává minimální šance na přežití. Lillian tudíž ví, že brzy zemře. Ze sanatoria nesmí odejít a čas se v těchto končinách neskutečně vleče. Nejvíc ji hlídá Krokodýl, vrchní sestra, pod jejímž zrakem si Lillian připadá jako v cele, kde se čeká na smrt. Vzít si číslo, stoupnout do fronty a čekat, kdy přijede truhla, která patří vám. Dvacetiletá Lillian žije smířená se svou smrtí, ačkoliv ji vědomí vlastního konce a čekání na něj neskutečně irituje. Do jejího života ale najednou, jako blesk z čistého nebe, vtrhne závodník. Realistický, lehce zádumčivý, o dost starší a okouzlující Clerfayt. 

   Clerfayt se ocitne v horách někde mezi Milánem, Paříží a Bergamem, aby navštívil svého nemocného starého známého Hollmanna. Ani netuší, že by se mohl zamilovat do mladičké dívky, které pomůže najít ztracený smysl života a znovu nabýt svobodu.

Lillian v sanatoriu a za Clerfaytovi přítomnosti porušuje pravidla víc a víc a  nedodržuje předepsané příkazy. Později je jí doporučeno, aby sanatorium opustila. Nikdo z přítomných však netuší, že má s kým odjet. Vedení sanatoria předpokládá, že se Lillian bude doprošovat. To se ovšem přepočítali.

Slovo dalo slovo a tihle dva odjíždějí ze Švýcarska společně, přesto každý zvlášť. Lillian využije nabídky dostat se do Paříže, odkud bude Clerfayt pokračovat na svůj další závod a kde ona zůstane a začne žít podle svého. Alespoň po tu dobu, kterou jí čas a tělo dovolí. Ví, že už nemůže čekat. On zase ví, že blížící se závod je nejspíš jedním z jeho posledních. Nemá věk, nemá potřebné vybavení. Oba jsou najednou na světě sami. Pokud teda pominu pár Clerfaytových přítelkyň napříč světem a Lillianinu minulost, jež nese jméno Boris. 

Ano, kniha od E. M. Remarqua – Nebe nezná vyvolených ukazuje, že pouze život sám je důležitý, neboť neznáme hodinu, v níž ho můžeme ztratit. Četla jsem ji několikrát a pokaždé v ní objevím jinou pravdu o sobě samé a o světě, v němž existuji. Seznamte se s Lillian a Clerfaytem, jelikož v jejich přítomnosti se budete cítit jinak, než byste tušili.

Zdá se, že oba dva jsou natolik odlišní, že by se jejich světy jen těžko mohly spojit, viďte? Ale na tuto otázku si už odpověď musíte najít sami. A věřte mi, že to stojí za to!

Autorka: Eliška Kudláčková