Měly být zářnými příklady své doby, zdánlivým zhmotněním „žen českých a matek českých“, jak je v Kwětech v roce 1843 ve své básni Ženám českým vyobrazila Božena Němcová. Přesto měly, nahlíženo tehdejší optikou, podstatnou vadu na kráse – totiž nechuť zastávat roli mužem tažených figurek na poli života, potažmo pak na poli uměleckém.

V dřívějších dobách panovalo přesvědčení, že žena se má věnovat výhradně své rodině a péči o domácnost. Některé dámy však svévolně zaplnily prázdné místo v souvětích a někdy snad až příliš krátkých větách svých životů slovy tvorba, společnost a kulturní život. Navzdory tomu, že květinové motivy vládly literaturám napříč věky a národy, spisovatelky neměly nikdy příliš na růžích ustláno a stávaly se trnem v nejednom oku.

V paradoxně ženou vedené viktoriánské Anglii autorky dostávaly přídomek křehká či nestydatá, na jejich dílech ulpívaly s obdivuhodnou pravidelností výroky o pokleslosti i ženském braku a kladné reakce musely skýtat dostatek prostoru pro kritiku „druhého pohlaví“. (Označení jsem si zcela záměrně vypůjčila z názvu knihy Simone de Beauvoir, která se postavením žen ve společnosti zabývala velmi erudovaně a zároveň nenásilně.) Pro ilustraci vzpomeňme alespoň slova Lorda George Gordona Byrona adresovaná skotské básnířce a dramatičce Joanne Bailiové, která si dle jeho mínění „pro psaní dobrých tragédií půjčuje varlata“.

Čeští autoři se ve svých řadách snažili nalézt ženu hodnou patřičného statusu velké dámy, která by se z trpělivé posluchačky mohla proměnit ve věrnou souputnici.

Dokladem toho, že se jednalo o snahy velmi intenzivní, budiž existence Žofie Jandové, mystifikační identity vzniklé v hlavě českého kritika, překladatele a autora (nejen) tzv. ohlasové poezie Františka Ladislava Čelakovského. Druhá zmiňovaná skutečnost, totiž neoddělitelné propojování žen s jejich objeviteli, partnery a manželi, se stala jakýmsi nepsaným pravidlem kulturních kuloárů. A zatímco jména některých uměleckých párů jsou společně skloňována dodnes, propojení jiných se stala pouhopouhými údaji z dopisů, pamětí a deníků.

Marie Čacká (Františka Pichlová)

*9. 3. 1811 – †18. 3. 1882)

Z poměrně nepatrné dívky narozené do rodiny středoškolského profesora Františka Jana Svobody, autora knih Mravné povídky pro mládež a Zlatodol, vyrostla uvědomělá a vzdělaná žena. Uměla se pohybovat ve společenských kruzích podobně vlastenecky smýšlejících osob a otevřeně s nimi debatovat. Za všechny zmiňme alespoň Karla Slavoje Amerlinga a Bohuslavu Rajskou.

Po vzoru mnohých současníků a současnic poněkud upouští od po obou rodičích zděděného jména Františka a jako „znak češství“ přijímá za svá i jména Bohunka a Božislava. Pokud ale přihlédneme k etymologii původního jména a propojíme ho s konkrétními aspekty autorčina života, můžeme nabýt dojmu, že se vzdala i části své osobnosti. (Jméno bývá vykládáno jako ekvivalent slov „malá Francouzka“, přípustná je i spojitost s německým jménem Franz/Franziska, jež se v ženské podobě do našeho jazyka transformuje výrazem „svobodná žena“.)

Z několika doložitelných překladů děl francouzských autorů je zřejmé, že dle získané jazykové vybavenosti mohla výkladu svého jména dostát. Svobodnou ženou (v partnerském slova smyslu) zůstala až do svých sedmatřiceti let, kdy pojala za svého muže lékaře, redaktora, překladatele a příležitostného básníka Josefa Bojislava Pichla, s nímž se dobře znala z vlasteneckých plesů a besed.

Určitý podíl na popularitě básní Marie Čacké tkvěl také v tom, že dlouhá léta nebyly připisovány vzdělané a společensky angažované vlastence, nýbrž prosté „vesnické ženě z lidu“, která s ohledem na své společenské postavení bude mít pouze pramalé vzdělání. Nejen vlastenecky smýšlející obyvatelé se nad nenadálým objevem dojímali téměř k slzám – konečně mají ženu, již si mohou pro nedostatek zkušeností přetvářet a idealizovat k obrazu svému, a zároveň v jejím nitru umocňovat ony žádoucí pocity a nálady.

Vzniklá mystifikace a nesporný talent umožnily Františce Pichlové publikovat díla ve všech významných časopisech – České včele, Kwětech, Věnci a Lumíru, Krasořečnících i Pomněnkách. Tvorba pod pseudonymem autorce umožňovala především nerušené vstřebávání inspirace na kterémkoliv místě, kde se kvůli přeložení politicky angažovaného manžela ocitla. Občasné odmlky vyústily až ve spekulace o autorčině smrti. Bezprostředně po rozšíření fám uveřejnil Václav Bolemír Nebeský v červnových Kwětech roku 1844 autorčin nekrolog doprovázený rozborem jejích básní.

Dalo by se očekávat, že po značné míře lítosti projevené nad ztrátou velkého talentu bude po vyvrácení tragické zprávy následovat nevídaná radost. Obzvláště dámy z ženského kroužku však cítily po odhalení pravé identity hořkost a zradu. Literární kritici jí neupírali mateřskou vroucnost a vlastenecký cit, vliv ztráty tajemna se nicméně zrcadlil i na patřičných stránkách novin. V závěru života se v ústraní věnovala rodinnému životu, vzdělávání mladých měšťanek a vůbec všemu, co ji od mládí utvářelo.

Autorka: Denisa Krupková